Stavby Dušana Jurkoviče (1868-1947), vytvořené pro Luhačovice během pouhých tří let, spojují motivy regionální karpatské lidové tvorby s dekorativními principy secese a vlivy anglického neovernakulárního umění hnutí Arts and Crafts ve zcela originální a vnitřně soudržný nový architektonický artefakt. Drobné měřítko a citlivé zasazení staveb do parkově upravené údolní krajiny podtrhují harmonii celku. Architektura lázní tak dokládá nejen šíření moderních západoevropských podnětů do architektury a urbanismu střední Evropy přelomu 19. a 20. století, ale koresponduje i s vrcholícím emancipačním hnutím středoevropských slovanských národů, usilujících o sebeidentifikaci, mimo jiné prostřednictvím lidové kultury. Touto syntézou se luhačovické lázně liší od řady významných evropských lázní, jejichž architektonický výraz je více či méně unifikovaný, kosmopolitní, vycházející z římské klasické tradice.

Pro pochopení nejvýraznějšího luhačovického architektonického souboru - díla Dušana Jurkoviče - je neoddělitelné kulturní niveau lázní, bez něhož by toto dílo nemohlo vzniknout. Idea lázní "slovanských duchem i tvarem", Jurkovičem geniálně zhmotněná, byla nejprve formulována v okruhu brněnských intelektuálů: ředitele škol Františka Mareše, spisovatelů Josefa Merhauta, bratří Aloise a Viléma Mrštíků, lékaře MUDr. Františka Veselého (prvního ředitele nové luhačovické lázeňské akciové společnosti) a několika dalších. Podle představ doktora Veselého měly lázně vracet hostům nejen zdraví, ale i radost ze života, k níž přispívá i umění a architektura. Luhačovice se měly stát (a také se během příštích let staly) "slovanským salónem", místem setkávání osobností české, moravské a slovenské kultury.